Chcete dostávat informace o novém díle do zpráv? Přidejte si náš profil CARROUSEL POVÍDKA a dostávejte info hned, když se objeví nový díl... x))

https://www.facebook.com/profile.php?id=100003578337012

Prosinec 2011

Carrousel 23. díl - Eda a Andreas

24. prosince 2011 v 23:58 Carrousel

Eduard Kissinger



Andreas Campbell

24.12.2011
Oba chlapci se probudili až k obědu. Tedy vlastně je musela probudit Andreasova matka, protože by bývali spali ještě déle.
"Kluci, vstávejte, to snad chcete prospat celý Štědrý den?" Zeptala se něžně a rozhrnula závěsy v pokoji. Venku hustě sněžilo.
"Mami, ještě chvilku, proč nás budíš tak brzo?" zamumlal zpod peřiny blonďák a lehce se protáhl.
"Já ti dám brzo. Víte kolik je? Je půl dvanácté, takže bych byla ráda, kdybyste se oba dva odebrali k obědu, když už jste zaspali snídani."
"Pane bože, nééé, další jídlo, to mě zabije. Já jsem najednej ještě od včerejška," zaprotestoval Eda, který si vzápětí sedl na posteli a začal se protahovat.
"Jen neříkej, určitě jste oba hladoví, tak šup, za deset minut vás čekám v kuchyni."
Když matka odešla, Andreas objal svého přítele: "ještě chvilku lež, ona nás neukousne, kdy přijdeme trochu později."
"Miláčku, já bych rád ležel, ale musím se trochu zvednout, protože mi ležíš na ruce a mám takový pocit, že už jí mám totálně modrou a že mi za chvilku upadne," zasmál se chlapec s vínovými vlasy a vstal z postele.
"Když mě se dneska vůbec nechce z postele," zakňučel blonďák a přetáhl si peřinu přes hlavu.
"Ale no tak, Andy, dneska jsou přece Vánoce, přece bys je nechtěl prospat? Budeme koukat na pohádky, povídat si a možná když budeš hodný, tak dostaneš i pusu," usmál se jeho společník sladce.
"Jenom možná dostanu pusu? Tak to nevylezu z té postele už jenom z hecu!"
"Ale ale," zasmál se Eda. "Mám říct tvému tátovi, aby ti pomohl do koupelny a potom do kuchyně?"
"Když budeš tak hodný…"
---
"Tak co, kluci, jak se těšíte na dárky?" zeptala se chlapců Andyho mamka, ale zbytečně, protože ji ani jeden nevnímal. Oba seděli v obývacím pokoji, přikrytí dvěma dekami, s tácem vánočního cukroví na kolenou a oba pozorně sledovali pohádku v televizi.
"Myslíš, že ten princ zabije toho draka?" zeptal se se zájmem blonďatý chlapec.
"Když je to pohádka, tak si myslím, že na 99,9% jo," přikyvoval hlavou Eda.
"No jen nepovídej, aby nás to potom nepřekvapilo a ten drak třeba tomu princi neukousnul hlavu, vzal si za manželku princeznu … Ale doufám, že by neměli potomky."
Když si Eda uvědomil, co jeho přítel právě řekl, začal se smát na celé kolo. "Pane bože, jak tě tohle zase napadlo? To je pohádka a né film pro dospělé."
"Tak to je škoda, tím pádem na to nekoukám," prohlásil blonďák a založil ruce na prsou.
Eda si ho vyzývavě prohlédl: "snad nejsi nadrženej?" zašeptal svému příteli do ucha.
"Tak to jsi uhodl, že jsem, jenže moje máma je v takovém zápalu práce, že bychom ani v mém pokoji dneska neměli klid, budeme oba dva muset vydržet, než všichni usnou."
"Mhm," zavrněl Eda. "Alespoň se budeme mít na co těšit."
Oba chlapci ještě chvíli sledovali televizi, ale potom se z kuchyně ozval ženský hlas: "všichni ke mně, budeme pouštět lodičky!"
"Pouštět co?" zeptal se chlapec s vínovými vlasy. Ještě nikdy tento výraz neslyšel a nikdy tuhle činnost doma nedělali.
"Pouštět lodičky? To je tak, že máš svíčku, která plave ve vodě, každý člen rodiny má svou svíčku. Mamka je všechny zapálí a nechá hořet, plout po vodě. Svíčky postupně zhasínají a ta, která vydrží nejdéle hořet, tak se říká, že tento člen rodiny zůstane nejdéle naživu." Vysvětloval svému příteli Andreas.
"Není to tak trochu morbidní? Co když moje svíčka zhasne jako první? To potom budu mít celý večer depresi, že umřu jako první, ty mě přežiješ a najdeš si nějakého nového kluka?" zasmál se Eda.
"To je taky pravda, nad tím jsem ještě neuvažoval, asi brzo začnu," poškrábal se blonďatý na hlavě.
---
"Prosím, prosím, ještě nezhasínej!" Eda podporoval svým křikem svoji svíčku. Dva svíčky na vodě už zhasly. Byly to ty, které patřily Andyho rodičům, a on soupeřil se svým přítelem.
"Prosím, já tě chci přežít, abych si našel nějakého nového kluka," smál se blonďák.
"Nějak to přeháníš, ne? Abych si na tebe nepočkal za rohem … anebo ti třeba tu svíčku nesfoukl," popichoval svého přítele Eda.
"To by sis zkusil jen jednou." Odvětil Andy, ale jakmile to dořekl, jeho svíčka opravdu zhasla. Ale nikdo za to nemohl, ani Eda, ani nikdo jiný ji nesfoukl, prostě zhasla sama. Eda vyskočil radostí: "Joo a budu žít nejdéle."
"Tohle je pěkně stupidní zvyk," namítl Andreas a založil si ruce na prsou.
"Mě se tohle začíná celkem líbit," radoval se tmavovlasý chlapec.
"Jo, ale až umřeš příště jako první, tak se ti to líbit zase přestane."
"No tak se nehádejte, kluci," vložila se do jejich rozhovoru matka. "Přece byste se nehádali kvůli takovéhle blbosti. Pojďte, nandám večeři, už je pět hodin."
A tak celá rodina i spolu s Edou zasedli ke štědrovečerní tabuli. Podával se tradiční kapr se salátem a Eda byl velmi šťastný, že tohle všechno může zažít po boku svého kamaráda a přítele.
---
"No tak honem, jsem celý natěšený na ty dárky," mnul si ruce Andy, když už všichni nejedení seděli v obývacím pokoji a koukali na vánoční stromeček a na jeho kouzelná světýlka, která na něm blikala.
"Tak tedy dobře, tak se do těch dárků pustíme," prohlásil otec a šáhl pro první dárek, který mu přišel pod ruku: "Andy, tohle je tvoje," řekl a podal svému synovi celkem nedbale zabalený balíček.
"Co to je za dárek? Já neměla takovýhle balicí papír, to je od tebe?" zeptala se matka s pohledem upřeným na svého manžela.
"Ne, taky jsem takovýhle papír neměl."
"Tohle je dárek ode mě," usmál se Eda a s radostí v očích sledoval, jak se jeho přítel snaží dostat přes všechnu tu izolepu ke svému dárku.
Když se do dárku přece jen dostal, tak se musel zasmát: "teda páni Edo, ten je krásnej," prohlásil a všem, kteří v pokoji seděli, ukázal plyšový bulíček ve tvaru berušky, která měla tak vyvalené oči, až to děsilo. "Děkuju moc, je krásný, na tom ode dneška budu spát."
"A máme tady další dárek, tentokrát pro Edu," otec zamával tmavovlasému chlapci malým dárkem před očima.
"P-pro mě?" zeptal se s údivem Eda. Netušil a ani nedoufal, že by mohl něco dostat. "Teda… páni…děkuju…" S radostí a zvědavostí dáreček ihned rozbalil. Na krabičce bylo věnování, která hlásalo nápis: "Od Andyho pro miláčka". Eda se nad tímto nápisem musel usmát a hned se podíval, co je uvnitř. Vydechl: "pane bože to je…to je nádhera…Andy… tohle si neměl…já… nepočítal jsem s tím, že bych mohl dostat tak krásný dárek….to je…dokonalé." Z krabičky vytáhl přívěsek s malým srdíčkem.
---

Když měli všichni dárky rozbalené, chlapci s údivem zjistili, že bude deset hodin, v rychlosti oblékli a vydali se společně směr město, kde se měli sejít se svými kamarády z jejich úžasné party.

Carrousel 23. díl - Chris

24. prosince 2011 v 23:31 Carrousel

Christopher Ulmann

24.12.2011
Ani Chris neměl nijak rád Vánoce. Nerad kupoval dárky, vždy neměl nápady.
Tyto Vánoce však byli výjimkou. Ne, že by z nich byl nadšený, konečně našel někoho, s kým by tento svátek mohl oslavit, a ten někdo má přítele a je s ním.
"Kurva," zaklel hned u probuzení. Přikryl si hlavu polštářem a tiše vydechl. Nejraději by celý den prospal.
Když uběhla další půl hodiny od jeho probuzení a on stále ležel v posteli, napadla ho myšlenka, jak by přeci jen mohl strávit Vánoce se svým vyvoleným… v představách.
Dlaní si zajel pod trenky a pečlivě pohladil svůj penis.
Začal si vybavovat Edovu bezchybnou tvář. Jeho pohled a mírně pootevřené rty. Stiskl svůj penis a několikrát zakmital, než mu začali být trenky těsné. Stáhl si je a prsty obemkl mírně ztopořený penis.
Edův pronikavý smích, jeho objetí. Začal kmitat rychleji.
Po chvíli si představoval pouze Edovy oči, jak na něj koukají a ruku, která jako by byla Edy jezdící po svém penisu. Kmital, špičkou palce si přejížděl po žaludu. Sténal do polštáře.
"Chrisi?" ozvalo se za zavřenými dveřmi. "Je čas vstávat."
"Už… jdu," vykoktal se sebe. "Převlíkám se, nechoď sem." Sykl a ještě víc zrychlil rukou… Netrvalo dlouho a on ucítil ve své dlani teplé sperma.
Otřel si to do kapesníčku a neochotně vstal. V koupelně se umyl a dal si dlouhou koupel, která ho příjemně uvolnila a zahnala myšlenky na pokažené Vánoce bez Edy.
Tolik ho u sebe chtěl, až se sám sobě divil, jak závislý na někom dokáže být.
Vylezl z vany, osušil se a jen v trenkách odešel do kuchyně. "Čau," broukl sklesle.
"Ahoj, Gabriel už odešel?" zeptala se jeho matka.
"Jak to mám vědět? Nebyl sem u něj," zamručel a otevřel ledničku.
"Nestůj tam tak dlouho," ozvalo se za jeho zády, když do ledničky koukal již pět minut.
"Nic tu není, zajímalo by mě, co budeme mít k večeři." S otazníky v očích se zadíval na svou matku.
"Přemýšlela jsem, že zajdeme do Mcdonaldu." Usmála se matka, myslela, že svého syna potěší.
"O Vánocích jít do mekáče? Mami… promiň, ale to nemůžeš ani v tenhle den uvařit?" čertil se Chris, nebavilo ho stále chodit do fast foodů, restaurací nebo jíst kupovaná jídla do mikrovlnky.
"Chrisi, víš, že já vařit neumím… tak se to nauč ty a klidně můžeš uvařit,"
"Nebo bych mohl slavit svátky u Andyho. Jeho máma peče, vaří a…" nestihl dokončit větu.
"Tak si k ní jdi, když je to lepší matka," žena se uraženě otočila.
"Tak sem to nemyslel," broukl Chris, zavřel ledničku a objal svou matku. Ani jeden netušili, kde se tohle v Chrisovi vzalo… ale nestěžovali si.
"Myslel sem, jen že by bylo fajn někdy jíst normální jídlo… alespoň na Vánoce." Zašeptal černovlásek.
"Já vím, ale neumím to, určitě by to byla katastrofa. Možná příští rok." Přikývla matka.
"Anebo nakoupíme věci a zkusíme to společně" mrkl na ní Chris.
"Dobře," souhlasila.
Oba se teple oblíkly a vydali se do obchodu koupit suroviny na vánoční salát a řízky.
"Takže," zavelel černovlasý chlapec a jako první se vydal do oddělení časopisů. Našel nějaký s recepty a vyhledal přípravu bramborového salátu. "Potřebujeme brambory, hodně brambor, potom celer, mrkev, petržel, hrášek, cibuli, okurky, majonézu nebo tatarku, sůl, cukr, olej, worcestrovou omáčku a ocet." Vyjmenoval Chris z článku a rozešel se hledat dané ingredience.
Když vše nakoupili, vydali se domů. Příprava mohla začít.
"Očistit a omejt brambory… co z toho první?" zadíval se Chris na svou matku.
"Umyj je, pak je oškrábej a pak je ještě jednou umyj, pro jistotu," usmála se nezkušená kuchařka.
Její syn kývl a začal se věnovat bramborám. "Ty zatím dej vařit vodu a musíme uvařit brambory i zeleninu… ale zvlášť," zdvihl Chris prst. "pozor na to mami," kývl rádoby chytře.
Když konečně uvařili jak zeleninu i brambory, pustili se dál do jejich vaření.
"Vychladlé brambory oloupeme," přečetla žena a tázavým pohledem koukla na svého syna. "Asi jsme to udělali špatně," skousla si nevinně ret. "To nevadí… dál, nakrájíme je na kostičky, vezmi misku a dej tam hrášek a další zeleninu taky nakrájenou."
Chris neotálel a začal krájet brambory i ostatní zeleninu na malé kostičky, vše nasypal do misky a vše pořádně promíchal.

O osolení, zalití olejem, worcestrovou omáčkou a octovou vodou přislazenou kostkou cukru se postarala jeho matka.
Nakonec přidala majonézu a salát uklidila do ledničky.
"A teď řízky," zasmál se Chris.
"Nestačil by nám salát s chlebem?" zamručela žena, neměla další chuť do vaření.
"Mami, zvládneme to, jsou Vánoce," usmál se mile syn. I jeho to zrovna nebavilo, ale byla to jediná možnost jak přestat myslet na Edu a soustředit se na něco podstatného.
"Dobře," kývla nakonec a rozpálila olej na pánvičce.
O celou přípravu se dělili jako u bramborového salátu.
Když konečně dovařili, oba vyčerpaně padli na gauč.
"Už nikdy nevařím," oznámila Chrisovi jeho matka.
"Mě bude vařiv Eda," zasmál se.
"Eda?"
Až teď mu došlo, co vlastně vypustil z úst. "To je… kámoš… kuchař…" zakoktal a očima pohlédl na protější zeď.
Žena pouze přikývla, nevěřila mu, ale nechtěla to z něj páčit, když o to její syn nejevil zájem. Když si oba odpočinuli u filmů, které běžely v televizi, se najednou Chris postavil.
"Jdeme jíst, hm?" usmál se a s nadšením se řítil k ledničce. Vyndal salát, nandal ho na talíř a řízky ohřál. Vše přichystal na stůl a společně se svou matkou zasedli.
"Tak snad to bude poživatelný," zasmála se žena a zakousla se do řízku, chvíli jej převalovala v ústech a pak stěží polkla. To samé bylo u salátu. Ani jedno se nedalo jíst, Byly tam sice správné ingredience, ale jejich množství bylo špatně. Oba talíře skončili v koši.
"Jdeme na dárky," zašeptala matka a přinesla dárky z ložnice, položila je pod stromeček a čekala, až to samé udělá její syn.
Když si rozbalili dárky, vydali se do zmiňovaného Mcdonaldu na jídlo.
"Dám si kuřecí nugety s hranolkami a omáčkou," oznámil Chris.
"A já zeleninový salát, zmrzlinu a malé hranolky." Objednala si žena. Zaplatila za oba a odešli jíst.
"Půjdu za klukama," pohladil si plné břicho černovlasý chlapec a těžce vstal. Odnesl svůj tác, zamával matce a odešel do smluveného baru za svou partou.

Carrousel 23. díl - Gabriel

24. prosince 2011 v 21:40 Carrousel

Gabriel Ulmann

24.12.2011
Gabriel nebyl zrovna vánoční typ člověka. Nikdy tyto svátky moc nemusel a tak tomu bylo i tento rok.
Když se vyhrabal s postele, osprchoval se, vlasy si nalakoval do sexy rozcuchu, oblík si své roztrhané kalhoty, tričko s oblíbenou kapelou Sex pistols.
Zásadně nesnídal. Neměl to ve zvyku již od střední školy. Měl jídlo rád, jen ne ráno.
Vzal si několik papírů s tužkou a vydal se ven. V tento den ho napadalo spoustu rýmů a slok na jejich nové písničky, nezahálel, posadil se na lavičku pod přístřeškem v parku a svou tužkou opatrně přejížděl po papíru. Nedokázal se rozhodnout jak začít.

"Ahoj," ozvalo se po chvíli. Když Gabriel zvedl oči, uviděl svého přítele s mírně nažloutlou kůží.
"Čus Jikutakashi, co tu děláš?" pozdvihl obočí Chris, oči upíral na svého čínského kamaráda. V překladu jeho jméno znělo Gelar, ale každý kdo ho znal, mu říkal normálně Jikutakashi…
"Jdu se projít. Tento rok jsme s rodinou neodjeli do Číny, rodiče musí vést občerstvení. To by ses divil, kolik lidí jí na Vánoce nudle." Zasmál se chlapec a posadil se vedle Gabriela.
"To jako vážně?" zasmál se blonďák.
"Si piš kámo," kývl Jikutakashi. "A ty ses šel taky projít? Nebo proč netrávíš čas se svou rodinou?" zajímal se.
"Nejsem moc na to, sednout si společně a sledovat nějaký pohádky, pak se najíst a rozbalit dárky." Kývl.
"My jsme vánoce slavili v hotelu, Štědrovečerní večeře s tancem jsme si vždy objednali v hotelu, ale bylo to drahé… asi 30 euro. Ono je to celkem málo, ale pro naši rodinu to bylo hodně. Tady je to jiný, slaví se doma, je to hezký. I když … my budeme v občerstvení. Jestli máš zájem, můžeš jít semnou." Usmál se mile.
"Ne, díky, nebudu vám tam překážet," zasmál se Gabriel.
"Bude tam několik neznámých lidí, myslím, že rodiče rádi uvidí někoho známého." Zadíval se na něj Jikutakashi.
"Ok půjdu rád, ale teď ještě budu muset zajít na jeden koncert."
"Já vím, Alex dneska hraje, taky bych ho rád viděl,"
"Ty znáš Alexe?" zadíval se na něj s překvapením Gabriel.
"Ano," usmál se Jikutakashi a vstal. " Měli bychom si pospíšit, abychom stihli začátek. Myslím, že říkal, že hrají od 12ti."
Blonďák se zadíval na hodinky a přikývl. I on vstal a oba se rozešli ke klubu, ve kterém měl jejich kamarád vystupovat.

"Hraje dobře, co?" křikl Gabriel, aby ho jeho přítel slyšel.
"Ano," kývl na souhlas. "líbí se mi to, ale …"
"Neslyším tě… pojď k baru," zavelel blonďák a vydal se k baru, objednal si pivo a s chutí se napil. "Ach, tohle miluju," usmál se.
"Já si dám spíš čaj," usmál se Jikutakashi a objednal si zelený čaj. "Říkal sem, že se mi to líbí, ale že je blbý, že hrají ve 12 o Vánocích, moc lidí tu není."
"Jo to je fakt, ale je úspěch, že přišlo alespoň těchto třicet lidí," napil se znovu Gabriel. Pohledem sjel skupinku dívek skákající před podiem.
"A na naší muziku takový pěkný roštěnky nechodí," zamumlal uraženě.
"Ba jo," přesvědčil ho o opaku chlapec. "Zahlédl jsem opravdu pěkný holky, a nebyli na vás poprvé, pokaždé stojí vzadu v rohu a pozorují tě."
"To myslíš vážně?" uculil se nadšeně Gabriel. "Určitě se do mě zamilovali a chtějí semnou mít rande."
"Nejspíš," přikývl chlapec s nažloutlou kůží a napil se svého čaje.

"Hráli jste výborně," zatleskal blonďák svému kamarádovi, který přišel k baru po poslední písničce.
"Díky," odvětil muž a políbil svou ženu. Skupinka děvčat postávajících u podia nevypadala zrovna nadšeně, když jejich oči zaměřili líbajícího zpěváka nějakou ženu.
"Byl si úžasný miláčku," usmívala se modrooká blondýnka, visela kolem krku zpěvákovi.
"Děkuju," kývl skromně muž a objednal si také pivo.
"Jo, díky že jste přišly," kývl směrem na Gabriela a Jikutakashiho.
Oba souhlasně kývli.

Když v sobě měli několik piv, vydali se blonďák se svým kamarádem z Číny do občerstvení, kde na Jikutakashiho čekali rodiče.
"Jsem tu a vedu i Gabriela." Usmál se doširoka chlapec a posadil se na barovou židličku.
"Rádi tě opět vidíme," usmívali se jeho rodiče na Gabriela.
"Já vás také, dobrý den," kývl slušně chlapec a posadil se vedle svého kamaráda.
"Co si dáte? Vánoční kapry tu nemáme, ale máme dobré nudle s… s čímkoliv." Zadíval se na ně postarší čínský muž.
"Já si dám, tou-fu s bambusem, houbami a k tomu rýží, prosím" pomlaskal si Jikutakashi a mlsně si pohladil břicho.
"To já zůstanu u smažených nudlí s kuřecím masem," zasmál se Gabriel.
"Hned to bude," zakývala žena a začala připravovat vybrané pokrmy. Sobě si udělala kuře po sečuánsku s rýží a svému manželovi na jeho přání osm pokladů v chilli omáčce s rýží.
"Dobrou chuť," řekli si všichni.
Gabriel a Jikutakashi seděli na barových židličkách a žena s mužem postávali za pultem. Jedli, avšak u toho odbíhali a obsluhovali své zákazníky.
Když všichni dojedli, popovídali si a hodiny odbíjely tři čtvrtě na deset, Gabriel vstal. "Budu muset jít, mám ještě sraz s klukama… Chceš jít taky?" zeptal se chlapec svého kamaráda.
"Ne děkuji, zůstanu s rodinou,"
Upřímně se usmál. Rozloučili se a Gabriel se vydal do baru.

Carrousel 23. díl - Damian

24. prosince 2011 v 16:19 Carrousel

Damian Carter

24.12.2011
"Ahoj," ozvalo se v kuchyni ještě před snídaní. "Chceš s něčím pomoct?" usmál se Damian a zamířil ke kuchyňské lince.
"To je v pořádku zlato." Usmála se jeho maminka a připravovala chlebíčky.
"Pomůžu ti rád," usmál se na ní syn, vzal do ruky nakrájenou bagetu a pečlivě na ní začal nanášet bramborový salát.
"Těšíš se na večer?" zeptala se maminka s jiskrami v očích.
"Jistě," kývl nadšeně Damian. "Jako vždy, miluju Vánoce a čas, který trávíme jako rodina."
"Jo tatínek se omlouvá, ale pracuje, přijde až večer, takže rozbalování dárků budeme muset posunout až na devátou hodinu." Smutně se usmála žena a dokrájela bagetu.
"To nevadí," zašeptal chlapec a přívětivě pohladil svou matku po zádech.
"Jsem ráda, že tě mám," usmála se na něj jeho matka a políbila ho do vlasů.
"Já taky maminko," uculil se Damian a opět začal mazat bagetu. Společně na ní nandaly plátky okurky, šunky, sýra a papriky a uschovali chlebíčky do lednice.
"Tak co si dáš k snídani?" usmála se máma a hleděla do chladícího přístroje.
"Máme vánočku?" zašeptal chlapec a začal si dělat kakao.
"Ano, také na ní mám chuť." Kývla žena a přešla k poličce, ze které vyndala jmenované pečivo.
Namazala vánočku marmeládou a položila to na stůl, za který zasedla. Damian zatím udělal kakao sobě i svojí matce a posadil se vedle ní. "Dobrou chuť," usmál se a s chutí se pustil do vánočky s kakaem.
Celou snídani si povídali. Chvíli řešili Edu, chvíli Sama jakou udělal scénu, potom práci Damiánovy matky, práci táty a v neposlední řadě co podniknou dnešní den.
"Chtěl bych se dívat na pohádky," zamumlal chlapec s plnou pusou.
"Určitě zase dávají to co minulý rok, opravdu to chceš vidět?"
"Dávají sám doma, ne? Mám ten film rád. Anebo bychom si mohli pustit Stmívání. Už je i další díl." Navrhl.
"Jaký nový díl? Ono to pokračuje?" otázala se žena se zájmem.
"Ano, Stmívání, Nový měsíc, Zatmění, Rozbřesk… ten Rozbřesk je na dvě části, zatím je jen první, ale je super." Usmíval se Damian od ucha k uchu.
Když jeho matka viděla, s jakým nadšením to její syn řekl, přikývla. Zajímalo jí jaký je jeho oblíbený film.
Damian neváhal a rozeběhl se do svého pokoje pro všechny DVD a za chvilku už oba seděli na pohodlném gauči s popcornem a prvním dílem: Stmívání.

"Ten Jacob vypadá hezky," souhlasila matka.
"Ne, Edward je lepší, věř mi," kývl vážně Damian, ruku ponořil do misky s popcornem a poté si zaplnil celou pusu.
Netrvalo dlouho a první díl nahradil druhý, druhý třetí a třetí čtvrtý. Čas jim utekl jako voda a když skončil poslední díl, oba chvíli mlčeli.
"Páni," prolomila ticho matka. "To jsem netušila, že muže mít upír dítě."
"Mami," Damian se začal smát. "Je to jen film, a hlavně Bella byla člověk a asi se to nějak podařilo, každopádně je to strašně hustý, nejradši bych si ty filmy pustil znova," zasmál se.
"Klidně si je pust, ale já musím jít ještě poklidit, než přijde…"
Žena nestačila ani dopovědět větu, když se rozdrnčel zvonek.
"Babička," zasmál se Damian a pohotově vstal, otevřel dveře a přivítal se s babičkou, která vezla v tašce na kolečkách dárky.
"Ježíšek je tu," zasmála se. Zula si své zimní boty a v teplých ponožkách se vydala dál do domu.
"Děláš tu mokrou cestičku od vody tou tvojí taškou," zadívala se na ní Damianova matka. "Uklízela jsem."
"Není to moc vidět," namítla babička a objala svou dceru. "Vezu vám dárečky," posadila se a začala je pomalu třesoucíma rukama vyndávat z tašky.
"Pomůžu ti," nabídl se pohotově Damian a svou ruku strčil do babiččiny tašky, ze které vytáhl několik dárků.
"To si nemusela," usmál se mile.
"Ale jdi ty," poplácala ho stařenka po hlavě.
Poté si společně dali chlebíčky, a když odbylo devět hodin večer, vešel do domu Damianův otec.
Celá rodina se najedla a poté rozbalila dárky pod stromečkem.
"Děkuji," usmál se Damian, který dostal od rodičů knížky Twilight, boty inspirované filmem, oblečení a nějaké plakáty.
"Děkuju moc," ještě jednou se usmál a zvedl se ze země. Rychlým krokem odešel do pokoje, kde uložil dárky, oblékl se a běžel na sraz v baru.

Carrousel 23. díl - Sam

24. prosince 2011 v 15:05 Carrousel

Samuel Fischer

24.12.2011
Teprve kolem poledne se Samovým pokojem rozlehly první tóny písničky My heroine od skupiny Silverstein. Samuel měl tuto písničku jako budík a ani na štědrý den to neměnil. Vstávat na oběd mu přišlo úplně normální. Nedělal ohledně Vánoc žádné výjimky. Umyl se, oblékl a zasedl ke stolu se svou rodinou.
Celou dobu, co obědvali se jídelnou nesl křik jeho mladší sestry Kate. Tolik se těšila na Ježíška.
"Drž už hubu," štěkl nevrle, neměl náladu poslouchat řeči jeho sestry.
"No tak Same," napomenula ho matka.
"No co? Se na ní koukni, pořád jen ječí," zavrčel.
"Je malá a na dnešek se těšila." Odpověděla klidně starší sestra Anna.
"Tak ať se těší potichu, nebo to co řeknu, nebude moc fajn… pro všechny," sykl mladík.
"Ši blbej Sami, chodně blbej. Ješíšek fidí jak ši šlej a nepšineše ti dáješky." Kníkla Kate.
"Drž hubu sem řek," zavrčel znovu.
"Nebo šo?" oči mladší sestry se zabodly do Sama, propalovaly ho pohledem.
"Žádnej ježíšek není, tak kurva mlč!" bouchl vidličkou do stolu. Měl toho plné zuby. Eda mu zkazil vše, celé svátky a vztah s partou, byl tak podrážděný.
"Č…čo?" zalapala Kate po dechu. Celá rodina ztichla. Teď Sama nepropalovali oči pouze Kate, ale všech přítomných.
"Jak si jen mohl?" zašeptala Anna.
"Ťo…ťo není pjafda," zakňourala mladší sestra a propukla v hlasitý pláč.
"Jdi do svého pokoje," koukla na Samuela jeho matka a Kate si vzala do náručí.
"S radostí," prohlásil chlapec, vzal si talíř se svým obědem a s hlasitým bouchnutím dveří se odebral do pokoje.
"Zasranej kolotočář, zasranej Eda a jeho posraná pouť," vrčel vztekle. "Nenávidím ho!"
Sam byl plný hněvu, tolik se na Edu zlobil, potřeboval se vybít, jakkoliv.
Zasedl za svůj nový moderní počítač a stiskl ikonku hry Counter Strike.
"Mhhh tak dneska budu za teroristy," usmál se pro sebe.
Po hodině hraní se v jeho pokoji objevila máma.
"Tohle si přehnal, proč si to řekl?" naštvaně si sedla na postel. " Můžeš to stopnout, když s tebou mluvím?!"
Samuel zmáčkl stop a na točící židli se otočil naproti matce. "Už je dost velká, zasloužila si pravdu." Pozdvihl bez zájmu ramena.
"Není velká a rozhodně od tebe nebylo fér to takhle vybafnout v den Vánoc. Co se s tebou děje Same? Máš nějaké problémy?"
"Nechci o tom mluvit," sykl chlapec.
"Ale já ano, chováš se opravdu divně a už ani nechodíš s kluky ven, stalo se něco s nimi?"
"Jo stalo, přijela blbá pouť, přivezla blbýho kolotočáře a všichni se z něj můžou posrat. Nesnášim ho. Nahradil moje místo." Vřískl naštvaně.
"Ale no tak, určitě tě nenahradil, to ani nejde, jsi jedinečný jako každý člověk," usmála se matka.
"Ne mami, oni mě vykopli z party," zamumlal Sam a otočil se zpět ke svému monitoru.
"A co kdybys za nima dneska zašel, dal jim dárky a určitě to bude v pořádku."
"Ne," tak zněli poslední slova, co Samuel vypustil z úst. Opět stiskl tlačítko a znovu začal hrát svou oblíbenou hru.

***

"Večeře," zavolala máma všechny ke stolu. Když všichni přišli, pustili se do jídla.
"Jak vám to chutná?" usmívala se, byla pyšná na své řízky a salát, se kterým se tak dlouho dělala.
"Je to výborné," usmála se Anna a Kate zvesela přikyvovala. Maminka jí vysvětlila, že Sam lhal, že byl naštvaný. Vysvětlila jí, že ježíšek to vidí a Samovi určitě nic nenadělí.
A taky tak se stalo, když všichni rozbalili dárky, Sam nedostal nic.
"A… kde mám dárky já?" zadíval se na každého člena rodiny.
"Ši šlej a ješíšek ti nepšineš dáješky," zamumlala Kate a objímala svou novou panenku.
Samovi hned došlo, že mu máma dárky schovala, protože udělal kravinu, když prozradil tak dlouho utajované tajemství před Kate.
S tichým povzdechnutím se odebral do pokoje s nadějí, že na posteli objeví kupu dárků jen pro něj. Avšak byl zklamán, když na posteli našel jen jedno klubíčko ponožek.

Carrousel 23. díl - Nikolaj

24. prosince 2011 v 12:41 Carrousel

Nikolaj Wolynsky Kalawinsky

24.12.2011
Nikolaje probudil jakýsi hluk v kuchyni. Měl totiž svůj pokoj hned vedle kuchyně a naneštěstí mezi těmito dvěma pokoji nebyly žádné dveře. Nikolaj bydlel v malém domečku na kraji města, jeho rodina nebyla bohatá, a tak byli rádi, že jejich domek stále ještě stojí. Uvnitř byla zima a neútulno. A i tak tomu bylo v tento krásný den. Byly Vánoce. Nikolaj toužil po nějaké vánoční výzdobě, a tak předešlý den natrhal venku jakési větvičky, které si doma ozdobil, dal do vázy a vystavil na parapet. Tato váza byla prvním předmětem, který spatřil, když ho onen hluk v kuchyni probudil. Bylo to tu zase. Jeho rodiče se i na Štědrý den hádali. Vlastně hádali se skoro pořád, byť jen kvůli malichernostem. Nikolaj si protáhl svoje chladem zkřehlé ruce a nohy a posadil se na posteli.
"Co se zase děje?" zavolal neurvale, když se křik jejich rodičů stále stupňoval.
"Co by se dělo? Jen tady pán nechce k snídani vajíčka, ale párek," zakřičela Nikolajova matka.
"Víš ty co? Klidně se na to můžu vysrat, když tady děláš takovýhle scény…dneska už mě tady nečekej," zařval na ni Nikolajův otec a s prásknutím dveří odešel pryč. Takto řešil jejich hádky pravidelně. Vždycky matku seřval a odešel kamsi do neznáma a vracel se až druhý den.
"To tu zase nebude s námi ani na Štědrý den?" zeptal se zamyšleně Nikolaj své matky a sedl si ke stolu.
"Kdyby to nebyl kretén, tak by s námi trávil normálně Vánoce, jako každej jinej," odsekla matka a dále se věnovala utírání kuchyňského pultu.
Nikolaj pouze jen něco zamručel a zakousl se do starého rohlíku, který se válel na stole. Jeho matka si totiž nedělala žádné starosti s tím, co její syn jí, jak se obléká, s kým se stýká a tak dále. Vlastně jí bylo skoro úplně jedno, že jsou ten den Vánoce, a tak svému synovi nepopřála ani krásné svátky.
"Jdeš dneska ven s těmi svými kamarády?"
Nikolaj se na svou matku podíval: "Mami, jsou Vánoce, oni jsou doma a užívají si vánoční svátky se svou rodinou, společně jdeme ven až v deset večer."
"No tak co budeš dneska dělat?"
"Víš co? Asi se půjdu projít do města, tady totiž nebudu." Odsekl Nikolaj a popadl svoje věci. Na sebe si navlékl teplý svetr a bundu, do ruky popadl malou taštičku s penězi a vydal se do víru velkoměsta. Alespoň tímto způsobem si chlapec užíval Vánoce. Chodil necelé dvě hodiny po náměstí, kde stály dřevěné boudy, ve kterých podávali ty nerůznější věci. Od jídla až po vánoční ozdoby a vánoční věnce.
Nikolaj si koupil horké kakao a ještě dlouhou chvilku sledoval dění ve městě. Záviděl všem těm lidem, kteří měli na tváři úsměvné výrazy a trávili tento významný den spolu se svou rodinou.
Najednou si chlapec uvědomil, že by mohl zkusit zavolat svému kamarádovi, který byl na tom podobně jako on. Vánoce netrávil s rodinou, ale trávil je se "svými chlapci". Pokaždé když k němu Nikolaj přišel, měl jeho kamarád plný byt přiopilých a polonahých kluků.
"No nazdár, ty bejku jeden," ozvalo se na druhé straně telefonu, když se Nikolaj svému příteli konečně dovolal.
"Ahoj, Roberte, hele co děláš? Jsi doma?"
"No jasně, kde jinde bych měl bejt, chceš se snad stavit?" Robert zněl trochu přiopile a unaveně.
"Kdyby ti to nevadilo, tak bych se rád stavil." Zadrmolil do telefonu Nikolaj a bundu si připnul více ke krku, protože po dvou hodinách procházky už mu byla zima.
"Jo, čekám tě tu za deset minut, je otevřeno." A Robert zavěsil.
---
Když drobný chlapec dorazil do míst, kde bydlel jeho kamarád Robert, trochu ho zamrazilo v zádech. Tato čtvrť byla velmi chudá, velmi špinavá a po ulicích chodili zvláštní lidé. Člověk by se bál chodit po ulici. Nikolaj rychle proběhl ulicí a zamířil k jednomu z polorozpadlých domů. Když vešel dovnitř, do nosu ho praštil zápach cigaret a alkoholu.
"Roberte?"
"No tak tě tady zase vítám," ve dveřích se objevila vysoká štíhlá postava. Chlapec s delšími černými vlasy a s úšklebkem na tváři. "Neříkal si náhodou loni, že příští rok budeš trávit Vánoce doma s mámou?"
"Jo, to jsem říkal, ale nějak to zase nevyšlo," zamumlal Nikolaj a podíval se na svého kamaráda. "Ty si zase pil?"
"A co jinýho tady mám dělat?" Zasmál se Robert, který se musel přidržovat dveří, aby náhodou neupadl.
"Tebe to jednou zabije, Robe," zakroutil hlavou menší chlapec. "Jsi tu vůbec sám? Nebo máš zase plný dům lidí?"
"Kluci přijdou až večer, budeš si chtít s námi užít? Rád tě tu uvidim," odpověděl černovlasý chlapec a dlaní přejel po Nikolajově tváři.
"Ne, v pohodě, díky, dneska v deset mám s kluky sraz v klubu."
"Fajn, jak chceš, tak poď dál, dáme si do nosu."

---
"Roberte, asi už půjdu domů," zamumlal Nikolaj a podíval se na svého kamaráda, který vedle něj ležel v posteli. Oba chlapci byli nazí.
"Nechceš si to ještě zopakovat?" zeptal se Robert s potutelným výrazem ve tváři.
"Jsi namol a stejně už musím jít," odsekl menší chlapec a během chvilky byl oblečený. Popřál svému kamarádovi krásné svátky a odešel z oné příšerné čtvrti a z toho děsivého domu.
Když dorazil domů, s překvapením zjistil, že už je večer, a tak se celý natěšený vydal k místu, kde měli všichni jeho kamarádi v deset hodin večer sraz a měli spolu strávit alespoň dvě hodiny vánočního večera.

Carrousel 23. díl - Tien

24. prosince 2011 v 10:23 Carrousel

Tien Kowalewicz

24.12.2011
Tien se nemohl dočkat, až se probudí. Na Vánoce se vždy těšil. Sice nedostával moc dárků, ale tento den se všichni v jeho rodině chovali hezky. Byl to už zvyk.
Když konečně otevřel oči, bylo půl sedmé. Vyskočil z postele a natáhl si své tepláky, které na něm díky jeho hubené postavě vysely.
Líným krokem se přesunul do koupelny a vyčistil zuby. Podíval se na sebe do zrcadla a po dlouhé době se na sebe usmál. Byl šťastný.
"Dobré ráno," vešel do kuchyně.
"Dobré." Ozvalo se od stolu.
"Dáš si tousty?" zářivý úsměv Tienovy matky vypadal až kýčovitě.
"Rád," kývl modrovlasý chlapec a zasedl naproti svému otci.
Sestry Jane a Maria se za něj záhadně podívaly a stejnohlasně pronesly: "Nemáš nějak více pupínků na obličeji?"
Bylo u nich normální, že se do Tiena věčně naváželi, a tím jak byli dvojčata, měli často stejné nápady, které vypouštěli z úst dvojhlasně.
"Dost," sykl otec. I on by si ve všední den do Tiena rýpnul, ale byli Vánoce a on nechtěl rušit jejich tradici.
"Jak ses vyspal?" zeptala se máma a dala před Tiena talíř plný toustů s marmeládou.
"Výborně, nemohl jsem dospat. Tolik jsem se na dnešek těšil. Miluju Vánoční den a tu atmosféru co tu panuje… Mohlo by to být častěji." Usmál se Tien, ale na jeho slova nikdo neodpověděl.
Všichni se opět dali do jídla a místností se rozléhalo hrobové ticho.
"Co dnes podnikneme?" zeptala se nakonec Jane, mazala si jahodovou marmeládu na svůj toust, očima šlehala po všech přítomných.
"Chtěla bys něco určitého ségra?" otázala se Maria s otazníky v očích. Obě měly na mysli to samé, ale už tak děsili svým spojením okolní svět, že často předstíraly, že neví co má ta druhá na mysli.
"Ráda bych šla sbalit nějaký hezký kluky, jsou tu prý super Vánoční trhy, kde bude určit plno fešáků." Mrkla na svou sestru Jane.
"Já bych šel raději do kina, četl jsem, že dávají nový film o vesmíru. Rád bych tam zašel." Zašeptal Tien.
"A co tahle dojít na trhy, potom se stavit v kině, dárky a nakonec dojít do kostela na Vánoční mši?" usmála se kompromisně jejich matka.
"To zní báječně," kývl otec, spořádal všechny tousty, které měl na talíři.
Kdy nakonec dojedli všichni, oblíkli se a společně se vydali do víru velkoměsta. I když byli Vánoce, ulice Berlína byli zaplněné lidmi. Někteří se jen tak procházeli, jiní na poslední chvíli sháněli dárky pro své nejbližší a někteří tu byli jako turisté, kteří se rozhodli strávit Vánoce v hlavním městě Německa.

"Koukej na něj," ukazovala Marie své sestře kluka, který stál u stánku se šperky.
"Mmmh vypadá hezky, jdeme si něco koupit?" usmála se Jane a už už se hnala ke stánku s hezkým klukem.
"Jak malý," zamumlal Tien. Přišlo mu dětinské jít si kupovat věci jen proto, že mohl mluvit pár vteřin s prodavačem.
"Tobě se tu nikdo nelíbí?" otázala se matka.
"Nejsem na tohle." Zamumlal Tien, štíhlé ruce strčil do kapes a s hlavou skloněnou se vydal davem.
"Tiene, pak jdeme s tebou do kina. Taky by si mohl alespoň chvíli předstírat, že tě tohle zajímá." Zavrčel tiše otec.
"Omlouvám se, jdu si koupit svařené víno," šeptl chlapec s modrými vlasy a zamířil ke stánku. Poctivě si vystál frontu a poté se vrátil s kelímkem svařáku ke své rodině.
"Krásná srdíčka," usmívala se matka na přívěšky, které si dcery koupily.
Uběhly další dvě hodiny a celá rodina se ocitla u kasy kina. Otec galantně koupil lístky a všichni se usadili do měkkých sedaček a čekali na začátek filmu.
Nikoho kromě Tiena nezajímaly filmy o vesmíru, ale byli Vánoce.
"Vesmír či kosmos je označení pro celek prostoru a hmotu a energii v něm. Obsahuje veškerou fyzickou hmotu a energii, planety, hvězdy, galaxie, mezigalaktický prostor a další…" rozlehly se první slova začínajícího filmu.
V sále bylo jen osm lidí. Tien, jeho dvě sestry, tři nevlastní bratři Jáchym, Maxmilián, Filip a rodiče.
Pouze jedna rodina.
Když film skončil, ze sálu se netrpělivě vyřítil Max. "Oh bože, to byl zase nápad. Horší kecy jsem neslyšel. Je možné si představit oddělené časoprostory, každý existující sám o sobě… panebože koho to zajímá…" mumlal.
"Mě," ozval se za jeho zády Tien. "Je to poučné. Né jako nějací pokémoni a ostatní blbosti který sleduješ."
"Náhodou pokémony si do pusy neber," sykl Filip.
"Klid hoši, nehádejte se," zavelel otec a pomalým krokem se rozešel domů.
Bylo něco kolem šesté hodiny večerní, kdy celá Tienova rodina opět zasedla ke stolu, aby si vychutnali štědrovečerní jídlo a poté si rozbalili pár dárků, které se nacházely pod jejich stromečkem.
"Dobrou chuť," popřáli si vzájemně a pustili se do kapra s bramborovým salátem.
Celou dobu nikdo nemluvil, místností se jen linulo mlaskání a cvakání příborů. Občas si někdo hlasitě odříhl.
Většinou to byl otec s nevlastními bratry Tiena.
"A jdeme rozbalovat," zasmály se dvojčata a rozeběhli se ke stromečku. Radostně začali rozdávat dárky.
"Pro tebe," usmála se mile Marie a podala své matce pečlivě zabalený dárek. "Společně jsme ho s Jane vybírali, snad budeš mít radost." Culila se.
I Tien dostal jeden dárek, maminka mu koupila novou teplou mikinu s potiskem Ludwiga van Beethovena, kterou si hned oblíkl, a když odbylo půl desáté, vydal se do baru, kde se měl sejít s ostatními kluky.

Informace o Vánočních dílech

24. prosince 2011 v 1:33 Ostatní
Dnes se v 00.00 objevil 22. díl.
Chtěly bychom se omluvit za pauzu a jako dárek vám nadělit rovnou osm dílů v jeden den.
1 díl je již zmiňovaný 22. díl. ( http://carrousel.blog.cz/1112/carrousel-22-dil )
Další díly jsou speciálně Vánoční.
V každém díle jsme se zaměřily na jednotlivou postavu a popsaly její vánoční den.
Díly nebudou přidány v žádnou určitou dobu, objeví se tu postupně během dne.
Doufáme, že budete spokojeni a budou se vám díly líbit.
Veselé Vánoce Kitty & Amy ♥♥♥

Carrousel 22. díl

24. prosince 2011 v 0:00 Carrousel
Další díl... Jako Vánoční dárek, čekejte tento den ještě dalších 7. dílů x))
Autor: Kitty & Amy



22. díl




Eda opatrně opustil pokoj a nakoukl do kuchyně, kde Andyho matka pořád stála u sporáku a rozčilovala se, že všechno do příštího dne nestihne uvařit a upéct. Eda si tiše odkašlal, podíval se na ní a potom sjel pohledem na jejího manžela: "Chtěli jsme s Andym přijít na jídlo, tak jsem se chtěl zeptat, jestli byste mu nepomohl …" svojí prosbu zaměřil spíše na Andreasova otce, protože věděl, že jeho maminka by svého syna asi na 100% neunesla.
"Jo, samozřejmě, to jsi měl jen zavolat a já bych přišel," řekl ochotně muž a zamířil rychlým krokem do blonďákova pokoje. Tam ho opatrně vzal do náručí a než se Eda nadál, byli už oba v kuchyni.
"Tak já vás tu nebudu rušit, jen si povídejte," prohlásil blonďákův otec a odešel vedle do pokoje, kde sledoval jakési přihlouplé vánoční pořady v televizi.
"Tak milánkové, co si dáte? Něco slaného nebo sladkého? Nebo cokoli jiného? Řekněte si, mám tu snad všechno." Oči 'paní kuchařky' zářily a byla šťastná, že konečně může naservírovat svoje těžce připravené jídlo.
Andy se podíval na Edu, lehce protočil očima tak, aby to jeho maminka náhodou nezahlédla: "Tak na co máš chuť, Edo?" zeptal se už s úsměvem na rtech.
"Mě je to vlastně jedno…" pokrčil rameny chlapec s vínovými vlasy a úsměv mu oplatil.
"Dobře, tedy, dostanete od každého něco," prohlásila vítězoslavně hospodyňka a začala chlapcům podstrojovat jeden chod za druhým. Nejdřív jablečný koláč, potom štrúdl, jako hlavní chod zapečené brambory s masem a zeleninou, jako zákrm další koláč, tentokrát borůvkový a nakonec slané tyčinky.
Oběma chlapcům bylo po jídle tak špatně, že se Eda sotva zvednul ze židle: "Já myslím, že si jdu rovnou lehnout, abych tohle všechno nějak strávil. Přidáš se ke mně?" zeptal se namáhavě a pohledem sklouzl na svého přejedeného společníka.
"Souhlasím s tebou, tyhle svátky mě asi zabijou."
---
Když Andyho táta pomohl svému synovi dostat se do postele, Eda si opatrně přilehnul, aby se mu náhodou něco nestalo, natáhnul se jak dlouhý tak široký vedle svého přítele a podíval se na něj: "prosím, kdybych někdy ještě řekl, že mi je jedno, co si dám k večeři, urvi mi hlavu a nacpi mi ji do záchodu."
"To udělám s radostí," řekl vážně blonďák, ale potom oba dva chlapci vypukli v smích.
"Víš, chtěl jsem si s tebou dneska trošku užít, ale jelikož se nemůžu pohnout, musíme to nechat na zítra." Zafňukal chlapec s vínovými vlasy a podíval se na svého společníka. Ten jen pokýval hlavou: "dneska by to byl můj konec."
"Počkej, já zkusím, jestli bych to zvládnul," pokusil se zažertovat Eda a sedl si obkročmo na blonďáka, ale zase se hned svalil vedle něj. "Moje přežrání už mi nedovoluje ani souložit, to je prostě konec." Oba dva opět propukli v srdečný smích.
"Ty jsi šílený prase, Edo," zalykal se smíchem blonďák.
"Počkej, já? To snad nemyslí vážně, ne? Já jsem milý a slušný chlapec." Eda rozkošně zamrkal.
"No ty tak," povzdechl si potichu Andreas a zadíval se na Edu: "nepůjdeme už spát?"
"Už se ti chce spát?" usmál se na něj tmavovlasý chlapec a pohladil blonďáka po tváři.
"Jo, celkem jo, z toho jídla a tak…jenže je tu menší problém."
"Jaký problém?" Podivil se Eda a lehce se mu rozšířily oči. Bál se, jestli je to něco vážného.
"Budeš mi muset vyprávět pohádku, protože jinak tě dneska budu otravovat až do rána." Blonďatý chlapec se sladce usmál a zamrkal.
Eda se zasmál: "pane bože a já se lekl, že tě něco bolí nebo tak. Už sem se chystal se oblíkat a jet s tebou do nemocnice a prosit ty největší odborníky o tvůj život."
"No tak zas špatně na tom nejsem, mě bude stačit ta pohádka," usmál se blonďatý.
"No tak dobře, ale moc jich neznám, takže si budu muset něco vymyslet…a neručím za sebe."
"To nevadí, povídej, cokoliv."
Eda se zaculil: "No tak když cokoliv tak cokoliv," odkašlal si a začal vyprávět pohádku: "Žil byl jeden vanilkový pudink, který se jednoho slunečného dne rozhodl jít do světa. Sebral si do ranečku piškoty a vydal se tedy na cestu… šel přes lesy, přes hory, přes bažiny, přes kamení a po sto padesáti kilometrech potkal velblouda. Pudink nikdy takovéhle zvíře neviděl, a tak se ho zeptal: "ty, pse! Proč máš na sobě ty černé puntíky a tři hrby?" Velbloud se na něj udiveně podíval: "Puntíky mám proto, že žiju v odlehlých lesích a aby mě nesežrala lesní zvěř." Pudink se poškrábal na svém škraloupu a s údivem si zvíře dále prohlížel: "Ty, pse!" Ale svou otázku vanilkový pudink nestihl vyřknout. Velbloud k němu hbitě přiskočil, chvilku si ho prohlížel a zeptal se: "ty jsi vanilkový pudink od doktora Oetkera?" Co měl pudink říct? Přece nebude lhát…a tak potřásl svým škraloupem a dal velbloudovi tichý souhlas. Velké zvíře ukázalo svoje velké zatuchlé a žluté zuby ve velkém úšklebku: "Doktora Oetkera, to já rád…" A vanilkový pudink sežral…
"A tak končí tato dojemná pohádka," podíval se Eda na svého přítele zcela vážně. Viděl v jeho tváři zděšení a jeho vyvalené oči napovídaly tomu, že si jeho přítel myslel, že se Eda definitivně zbláznil. Ale potom oba chlapci vypukli v děsivý smích. Oba se váleli po posteli a doslova smíchy brečeli…
Trvalo jim snad půl hodiny, než na ně přišla Andreasova matka a trochu je neuklidnila slovy, že pokud nepřestanou takhle vyvádět, spadne jim na hlavu střecha baráku.
A tak si oba chlapci potom ještě povídali a smáli se, ale jídlo je natolik zmohlo, že oba za deset minut tvrdě usnuli.